Zvířata a Příroda

Nosorožci mají tělo pokryté kožovitými pláty jako pancířem, také mají více žeber než ostatní lichokopytníci. Mohou dosahovat hmotnosti až 3,6 tun.

Čich a sluch mají velmi citlivý, ale špatně vidí, jsou krátkozrací.

Roh nosorožce není vyplněn kostí, je tvořen pouze rohovinou, keratinem

Rozšíření a početnost

Nosorožec indický se přirozeně vyskytuje v Nepálu a v severovýchodní Indii, kde obývá travnatá místa v mokřadních oblastech. Drží se často v těsné blízkosti vody, v které tráví také poměrně dost času.

Jeho příkré snížení početnosti způsobilo především nelegální pytláctví, ale i legální lov pro jeho rohy, prášek z rohu nosorožce je totiž součástí některých lidových léčiv a afrodisiak. Nejčastěji se u pytláků stává, že lovec který nosorožce ulovil, uřeže jen jeho roh a zbytek mrtvého těla nechá rozložit.

Tyto a jiné důvody způsobily, že i když je nosorožec indický nejhojnějším asijským nosorožcem (jeho počty dosahují něco mezi 2000 a 2500 jedinců^[4]), zůstává druhem ohroženým vyhubením. Tato hrozba u něj není tak aktuální jako například u jeho příbuzného nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis), který je kriticky ohrožen. Nosorožec indický obývá pouze tři rozvojové státy tropické Asie (Indie, Nepál, Bhútán) a jen ve dvou rezervacích (NP Čitwan v Nepálu a NP Kaziranga v Indii) žije více než 100 těchto nosorožců. Je tedy druhem velice zranitelným a v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) je zapsán jako „ohrožený druh“. Chov nosorožců indických v lidské péči je tedy založen na dovozech pocházejících výhradně z těchto dvou rezervací.

Na světě existuje několik sdružení, které se snaží o záchranu nejenom nosorožce indického, ale i o jiné druhy z čeledi nosorožcovitých. Do podobného programu se zapojila i Zoologická zahrada Ostrava, která nosorožce indické chová a kde jsou volně k vidění.